“Prožívání samoty více vybízí k bloumání mysli a přímo si říká o to, že už opět přišel čas dostat to na papír. Jenže když vás vaše prožitky přesáhnou, není lehké o nich psát.”

Škola trpělivosti a tolerance

A z čeho má samota vlastně vykvetla? Život jediné holky cizinky v komunitě mezi postaršími kněžími a třemi osmnáctiletými kluky není zrovna jednoduchý. A když jsem konečně překonala jazykovou bariéru, zjistila jsem, že bohužel není to jediné, co nás dělí. Že jazyková bariéra spíš schovávala a oddalovala další překážky. Jiná mentalita, jiný přístup k práci a k zodpovědnosti a navíc chování mladých kluků jakožto součást národa, který je bohužel z velké části vychováván k neúctě a nerespektu vůči ženám. Ve chvíli, kdy náš padre Jorge někam vycestuje a my dobrovolníci tu osiříme, kluci se změní k nepoznání. A bohužel poslední dva měsíce tu padre více není, než je. Neumím si chování kluků vysvětlit jinak, než jako nedostatek vyspělosti, vnitřní zodpovědnosti a motivace, jelikož se často ráno ani nezvednou z postele, natož aby jezdili učit do komunit, nebo třeba snad plnili své povinnosti vůči komunitě. Svůj čas tráví běháním za holkami, hraním počítačových her nebo koukáním na televizi. A nedej bože, když po nich náhodou něco chci – například koupit plynovou bombu, jelikož jeden z nich má vždy na starosti nákupy a jako jediný má u sebe komunitní peníze. Bez jejich spolupráce nemohu ani já plnit své povinnosti, jelikož bez plynu nebo bez surovin není jak uvařit. Když po nich například chci koupit pečivo, aby měli co jíst řemeslníci, co pro nás pracují, ale klukům se to zrovna nehodí (rozuměj zrovna mají rozkoukaný fotbalový zápas), bez mrknutí oka mi lžou, že nejsou peníze. Ale když pak později něco potřebují oni, peníze zázrakem v peněžence vyrostou. Nejhorší pro mě je, že o tom všem, co celý týden dělali, nebo spíš nedělali, bez ostychu lžou i padremu… i když tím samozřejmě nejvíc ze všeho podvádí sami sebe. Když je toho na mě moc, říkám si pak ale, že já tím můžu jen získat – protože se z každé té situace snažím něco si vzít, něco se naučit. A jestli oni si vše zjednodušují podvody a lhaním, je to jen a jen jejich prohra. Ale je to těžké, situace mezi námi je teď poměrně vyostřená, protože jak tu jsme sami, kluci nedělají opravdu nic, a pak je rozčiluje čistě jen má zodpovědnost. A jelikož jsou tři, mohou se v tom pak navzájem podpořit, zatímco já jsem proti nim sama. A i když se snažím nebýt proti nim, prostě se neshodneme. A když pak například zjistíte, že jako jediná holka v komunitě máte již více než dva měsíce jen vy studenou sprchu, protože kluci si u sebe v pokoji přívod teplé vody opravili, a vás v tom jedinou nechali, protože to už by bylo moc namáhavé… a ještě vám pak o tom lžou a tvrdí, že mají taky studenou, aby to náhodou nepůsobilo blbě, dokud se jeden z nich omylem neprořekne. No, řekněme, že přátelské vztahy to zrovna nepodporuje. K tomu se navíc sešlo, že nám přijelo několik řemeslníků z různých koutů Ekvádoru opravovat komunitu, takže tady bylo dva týdny o 5 lidí víc. Každý den jsem tedy vařila, nebo minimálně organizovala, snídani, oběd a večeři pro deset chlapů… což vzhledem k neochotě, nespolupráci a přidrzlým řečem mých spolu-dobrovolníků způsobilo velkou únavu, ale zároveň to přineslo skrytý dárek.

Když totiž odjeli tři stavaři a zůstali tu jen dva malíři, po dlouhé době jsem tu našla někoho, s kým jsem mohla vést opravdové a hluboké hovory. Mluvili jsme o náboženství a o Bohu, o umění, arteterapii, o našich životech… o mých problémech s kluky, které poměrně rychle a nečekaně vygradovaly. Hodně mi pomohlo ujištění, že malíři to vidí stejně, a že jim je vždy úplně trapně, když vidí, jak kolem všech kmitám a kluci ani nehnou prstem. Malíři byli také jediní, kdo mi vždy pomáhal nosit jídlo na stůl, nebo mýt nádobí, když zrovna přišla řada na mě. Byla jsem ráda, že klukům dávají nějaký pozitivní vzor. Hodně jsme si pak popovídali právě i o kulturních rozdílech a problémech toho, že kluci jsou tu prostě vychovávaní jako princátka, zatímco jejích sestry již od útlého dětství vykonávají všechny domácí práce i za své bratry, kteří si mezitím chodí ven hrát fotbal nebo vyvádět kdovíco. Samozřejmě existují výjimky, ale bohužel je toto hodně časté. Navíc jsou dcery mnohem více trestané a rodiče nechtějí, aby někam chodily, protože mají strach, že se vrátí těhotné. Což tedy alespoň vysvětluje, proč jsou tu všechny ženy starší patnácti let tak stydlivé, zakřiknuté, bojí se promluvit a projevit svůj názor. Vzhledem k nedostatku vzdělanosti tu velmi často dochází k tomu, že velmi mladé náctileté slečny otěhotní a otec se pak k dítěti nepřihlásí a radši prchne někam do města, zatímco matka zůstane na dítě sama. Je tu mnohem víc matek samoživitelek, než úplných rodin. Také je to často proto, že manželé se vydají někam daleko za prací, ale není výjimkou, že si tam najdou novou ženu a k rodině už se nevrátí. Potkala jsem například jednu ženu, co takhle zůstala sama na sedm dětí. Alespoň někdo se ale snaží vychovávat děti trochu jinak, jako například tito malíři. Jejich rada byla, abych ty věci prostě nedělala, že pak se budou muset zvednout kluci. Jenže když jsem to neudělala já, skákali pak kolem nás malíři, což mi samozřejmě svědomí nedovolilo… Mimo jiné i proto, že tu celý měsíc pracovali zadarmo, jen za stravu a materiály, protože na platbu práce již nezbyly peníze. Tato veliká laskavost a štědrost mě dojala a motivovala k tomu se v kuchyni ještě víc snažit, což mělo krásnou odezvu. Je krásné, když někdo ocení, co děláte. Takže pak mi ze strany malířů byly odměnou užaslé výkřiky typu, že bych si měla otevřít vegetariánskou restauraci, že takové dobroty ze zeleniny v životě neviděli, vyslovené přání, zda nemohu navštívit jejich rodinu a něco je naučit, a celkově veliké nadšení všech strávníků. A nejhezčí ocenění? Jeden z místních, co u nás jí poměrně pravidelně, protože pro nás pracuje, je velmi tichý, skromný a usměvavý člověk. Je to otec velké rodiny, která jako všichni zde zažívá velikou chudobu, a žije pouze s igelitem namísto střechy. Málokdy mluví, když nás je víc, ale když malíři znovu opěvovali mé kulinářské dovednosti, zničehonic se ozval: „Věci, co jsem od tebe ochutnal… na to nikdy v životě nezapomenu!“

Houby v cizině (aneb počítá se dobrý úmysl)

Mezi všemi těmi dobrotami, co jsem pro malíře a zbytek komunity připravovala, byly také houby. Vzniklo to vlastně úplně náhodou – jednou jsem se takhle s malíři vydala na výlet. Cestou nás potkala veliká mlha a deště, ale potom jsme vysoko na kopci pod borovicemi objevili pár hub. Malíři byli ještě větší experimentátoři než já, a rozhodli se houby posbírat. Pravda byla, že se dost podobaly našim českým klouzkům, ale i tak jsem k nim měla nedůvěru a bála jsem se je uvařit. Poprosila jsem ale padreho, jestli by je mohl další den vzít do Salinas, kde žije další padre, který se v houbách dost vyzná. Přivezl je zpátky s tím, že jsou v pořádku, že jsou jedlé, a popsal mi několik hlavních znaků, jak je poznat. Já jsem si houby celkově dost dobře prohlédla, abych je propříště poznala. Bylo jich opravdu jen trošičku, čtyři menší houby na 10 lidí, ale další den jsem je připravila k obědu, a všichni byli nadšení, jaká je to dobrota. Udělala jsem z nich houbové řízky a Nilda si hned zapsala recept, aby ho mohla vyzkoušet i doma. Padre ze Salinas se jen zmínil, že hub se nemá jíst moc, že mohou být projímavé. To se mi zdálo divné, z hub může být maximálně trochu těžký žaludek, myslela jsem si. O pár dní později jsem se vracela ze školy v komunitě Pimbalo a cestou jsem potkala malý borovicový lesík. Nedalo mi to a nakoukla jsem tam. A hle – takových hub pohromadě jsem snad nikdy nenašla! To bylo radosti. Sbírala jsem do čepice a pak do šátku, který jsem si po indiánsku přivázala na záda. Spokojeně jsem se s úlovkem vrátila do komunity, kde byli všichni celí natěšení, jakou dobrotu z nich zase připravím. Další den jsem se už v brzkém sobotním ránu jala chystat oběd, kde jsem vykouzlila luxusní houbový krém a pro velký úspěch jsem nechala Nildu vyzkoušet si přípravu houbových řízků. Vše bylo naprosto vynikající, ale během oběda se mi udělalo trochu špatně a lehce se mi zamotala hlava, byla jsem ale přesvědčená, že to je jen z hladu a únavy, jelikož jsem v noci nemohla spát. Všichni si spokojeně přidávali a pak jsme se chystali vylézt na kopec Llago – nejvyšší kopec v blízkém okolí Simiatugu. Jelikož nebylo moc času, chtěl padre popojet kousek k jeho úpatí autem a odtamtud vylézt. Ale ejhle, po jídle mě nějak tlačil žaludek. „To přejde,“ přesvědčila jsem samu sebe, rychle jsem si nachystala věci a šla k autu. Jenže cestou jsem se dozvěděla, že je špatně i Byronovi. To už jsem trochu znervózněla… Vyjeli jsme autem nahoru, kde jsem už už málem vylomila dveře, abych se co nejdřív dostala ven. Utekla jsem kus od auta a chvíli rozdýchávala, jak mi bylo špatně. Pak už ale nebylo co rozdýchávat, a úspěšně mé tělo opustilo vše, co mě tlačilo v žaludku. Jaká to byla úleva! Horší bylo, když jsem zjistila, že je z naší výpravy špatně úplně všem. Jeden také zvracel, dalším dvěma bylo opravdu špatně, čtvrtému se motala hlava. S hrůzou jsem si představila, že jsem pravděpodobně otrávila i malíře, naše kuchařky a stařičkého padre Gigiho, kterému je již 86 let. Celá nervózní jsem čekala, kdy konečně budeme ve stavu schopném sjet opět dolů do Simiatugu. Tam jsem potkala Nildu, která mě informovala, že Blanquita odešla domů, protože měla z velké části po práci a udělalo se jí hrozně špatně, celá se potila a motala se jí hlava. Nilda zvracela, takže se jí trochu ulevilo, ale špatně jí bylo taky. Noční můra! Běžela jsem na faru zjistit, že malíři jsou na tom úplně stejně. Už zbývá jen padre Gigi… děsila jsem se. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mu jedinému nic není. Řekl mi, že mu bylo trochu těžko, ale zapil to kávou a už je v pořádku. Nicméně dalších 9 lidí na tom bylo dost zle, takže jsem nehledě na svou vlastní otravu běhala celá ustaraná mezi dvěma budovami, nosila jim černé uhlí a bylinkové čaje a modlila se, aby se všichni uzdravili. Mělo to ale jedno pozitivum – i ve chvíli, kdy všichni zvraceli a svíjeli se v křečích, přišlo jim děsně legrační, že se mi mým dobrým úmyslem a snahou je naučit nějakou novou dobrotu podařilo všechny otrávit! Prý teď už na mou kuchyni opravdu nezapomenou, ani kdyby chtěli. 🙂 Poučení? Houby v cizině nesbírejte. Ani když vám někdo řekne, že jsou v pořádku… nikdy nevíte. Obzvlášť, když jsou údajně jedlé, ale nesmí se jich sníst moct. To pak prostě znamená jedno: jedlé nejsou!   

Výzvy ze všech stran

Během návštěvy řemeslníků jsem si také zažila své první zemětřesení, ačkoliv jedno slabší jsem už předtím zmeškala proto, že jsem byla v autě na kamenitých, drncavých cestách. U tohoto jsem si vlastně v první chvíli pořádně neuvědomila, že se něco děje, protože na rozdíl od místních na to nejsem vycvičená. Zatímco Nilda vyskočila od sporáku a celá vyděšená rychle běžela dolů a cestou na mě volala: „Eliškooo, zemětřesení!“, což mě asi vyplašilo víc, než zemětřesení samotné, mně to chvilku trvalo, než jsem pochopila, co se děje. Vyběhla jsem ale za ní a cestou jsme potkali vybíhající řemeslníky i dobrovolníky a všichni jsme pak ještě nějakou dobu čekali venku. Já pak byla během oběda jak na trní, k čemuž ještě přidávala celá nervózní Nilda. Nicméně jsem si říkala, že jsem se celkem lekla, není to nic příjemného, ale není to tak hrozné, jak jsem si myslela. Jenže asi o dva nebo tři týdny později to přišlo znovu… a v mnohem horší podobě. Nejen že bylo mnohem silnější, ale navíc přišlo chvíli po páté ráno. Řeknu vám, že takový budíček jsem ještě nezažila… myslím, že jsem otevřela oči hned v první vteřině, jelikož postel se se mnou hýbala tak silně, že jsem si připadala jak na divokém moři. A ještě horší snad byl ten hluk – jestli postel byla jak na divokých vlnách, zvuk byl jak nejdivočejší mořská bouře. Rachot z vibrujících oken a rány, jako by se nám za barákem lámaly skály. Vyskočila jsem z postele a chvíli celá zmatená nevěděla, co dělat. Vyběhla jsem na chodbu, že poběžím ven. Jenže můj pokoj má cestu k východu opravdu dalekou, jelikož bydlím ve vedlejší budově, ale abych odešla, musím proběhnout do komunity, navíc jsem v druhém patře. Pak jsem si vzpomněla, že minule zemětřesení přešlo opravdu rychle a řekla jsem si, že jestli se doteď nic vážného nestalo, už se ani nestane, že to každou chvíli přejde. Jenže nepřestávalo a v jednu chvíli ještě přidalo na intenzitě, což už jsem s nervy nevydržela a vyběhla do komunity, kde jsem se na chodbě setkala s kluky. Ti mi řekli, že komunita je stabilnější a bezpečnější než budova, kde spím já… že jestli se něco zřítí, bude to moje budova. To mi samozřejmě na klidu moc nepřidalo. Nicméně zemětřesení po chvíli přešlo a dočetli jsme se, že bylo o síle 7,6 stupňů, což je podobná intenzita, při které se tři roky zpátky velmi významně zničila část pobřeží a bylo několik set obětí. Jelikož epicentrum bylo kousek od Macas, kde bydlí rodina dobrovolníka Byrona, hned volal, jestli je vše v pořádku. Naštěstí epicentrum bylo dost hluboko, takže se otřesy na povrchu trochu zmírnily a proto snad nejsou žádné vážné následky, otřesy ale byly cítit v celém Ekvádoru,velké části Peru i na hranicích Kolumbie. Já potřebovala ještě tak dvacet minut na uklidnění, než se klukům podařilo mě přesvědčit, že je to dobré, že už to přešlo a že se mám vrátit do postele. Vrátila jsem se zcela přesvědčená, že už určitě neusnu, že jsem na to až v příliš bdělém a pozorném stavu, ale že si třeba ještě chvíli odpočinu. A pět minut na to? Nové zemětřesení, byť o trošičku slabší, než to předchozí. Po předchozí zkušenosti jsem ale vystřelila jako raketa, bez bot a bez ponožek (závažnost situace si umí domyslet jen ti, kteří vědí, jaká je tu zima a špína). Bez ohledu na mou vzdálenost od východu jsem byla venku dřív, než kluci stihli postřehnout, že se něco děje. Od té doby mám každou noc strach usnout a mám pocit, že se se mnou hýbe postel. Praskliny ve stropě a ve zdi mého pokoje mi taky moc na klidu nepřidávají, i přes ujištění padreho, že je to normální. Tak jsem alespoň objevila, že mám z něčeho opravdu strach – ze zemětřesení.   Eliška