Poulovi v Keni se nenudí ani chviličku. Přečtěte si další dopisy z jejich služby.

Extra poplatek

Po delší odmlce jsme se konečně odhodlali k napsání dalšího článku. V centru se nám práce pomalu stává stereotypní, což je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu se občas vyskytnou události, které tuto každodenní rutinu dokáží obohatit a právě o ně by jsme se s vámi chtěli podělit. Jedním z těchto „obohacení” je místní imigrační úřad. Ihned po našem příletu jsme zažádali o dlouhodobá dobrovolnická víza, dodali potřebné dokumenty a čekali. Začátkem ledna nám vypršela naše turistická, a tak jsme se vydali do Nairobi v naději, že nám je prodlouží o další tři měsíce, jak to bylo až doposud zvykem a byrokracie bude mít snad dostatek času na vyřízení dlouhodobých víz. Jelikož s námi v tu dobu nemohl být na úřadě Petr, který se za Salesiány o naši žádost staral, řekl nám, ať tam jedeme sami, že to je domluvené. Na úřadě se nás ujal jakýsi člověk, který za „extra poplatek – rozumějme úplatek“ prodloužil naše víza. Světe div se, pouze o měsíc. Začátkem tohoto roku totiž Keňa změnila pravidla. Kristýnka mezitím v polovině ledna dostala ono vytoužené dlouhodobé vízum, ale moje žádost byla stále v procesu. Zázrakem se nám podařilo prodloužit moje vízum o další měsíc. Na konci února potom přišla potěšující zpráva, že i moje pracovní povolení je vyřízeno. Tento příběh tedy dopadl naštěstí dobře. Alespoň se už po tolika návštěvách tohoto úřadu nebojíme jezdit sami do Nairobi a bezpečně najít onu budovu.

Extra poplatek č. 2

Na polovinu února bylo naplánované setkání zahraničních dobrovolníků, kteří tento rok působí v Salesiánské provincii Východní Afrika v Keni a Tanzánii. Jelikož minulý rok se toto setkání odehrálo v Keni, letos padl výběr na tanzánské město Arusha. Od nás je to asi pět hodin cesty autobusem, což je na místní poměry doslova za rohem. Vydali jsme se tedy na cestu a dorazili k hranicím. Zde jsme všichni museli vystoupit z mikrobusu, který zajišťuje pravidelnou linku mezi Nairobi a Arushou a podrobit se hraniční kontrole, včetně získání víza do Tanzánie. Zprvu šlo vše hladce, Kristýnka prošla bez větších obstrukcí přes úřední okénka na obou stranách hranice a získala za 50 dolarů vízum (platby přijímají pouze v dolarech, ve kterých se zde jinak nikde neplatí). Se mnou to však bylo horší. Jelikož tou dobou pracovní povolení nebylo stále vyřízené a já jsem měl v pase již třetí turistické vízum, začalo jí to být divné. Přes všechny telefonáty a dokazování ze strany Salesiánů paní naše dvouhodinové naléhání ustála a za hranice mě a ještě jednoho dobrovolníka, který měl podobný problém, nepustila. Byla už značně pokročilá hodina, a tak jsme museli co nejdříve najít matatu, které nás doveze zpět do Nairobi. Po urputném přetahování majitelů těchto dopravních prostředků o to, do kterého nastoupíme jsme zvolili to nejplnější v naději, že zanedlouho vyrazíme na cestu zpět. Bohužel, na hranicích stálo hodně matatu a lidí, kteří potřebovali někam svézt, bylo pomálu. Čekali jsme více jak hodinu a celou tuto dobu nám “zpříjemňovala” svou dotěrnou společností Masaj mama, která se nám snažila za každou cenu prodat něco ze svých ručně vyrobených ozdob. Má od nás poklonu za její vytrvalost, ale my jsme také odolali a už jen z principu její neuvěřitelné a nepříjemné vtíravosti jsme od ní nic nekoupili 🙂 Tanzánii jsme tedy viděli jen přes hraniční čáru.    Již jsme se v předchozích článcích zmiňovali o hnutí fokoláre a paní Ireně, která zde v tomto společenství žije. Vydali jsme se ji již po druhé navštívit. Při minulé návštěvě v Mariapolis jsme dostali od Lucy (Brazilka, která žije stejně jako paní Irena pro toto hnutí) pozvání do školy, kterou provozuje v druhém největším Keňském slumu Mathare v Nairobi. Chtěli jsme poznat Keňu takovou, jaká opravdu je i s jejími stinnými stránkami. Ráno jsme tedy nasedli na “divoký autobus” a vydali se do slumu. Autobus nám zastavil na hlavní dálnici a odtud už jsme museli po svých. Procházeli jsme vedle tiskárny peněz, luxusní školy se zaměřením na finance a asi po jednom kilometru jsme došli k bráně a plotu. Tam za tou branou začíná úplně jiný život. Město ve městě. Půl milionu lidí se zde snaží přežít v podmínkách, které jsou jen těžko uvěřitelné. Částečné oplocení obrovského slumu odděluje jedny lidi od druhých, bohaté od chudých, lidi s nárokem na dobrý život a lidi odsouzené k bídě. První pocit, když překročíte tento práh? Stojíte na kopci a pod vámi se rozprostírá plocha plechových střech. Ovane vás zápach tak, že si říkáte, jestli tam dole vůbec žijí lidé. Všude se válí hromady odpadků. Jako kanalizace slouží stružky vyhloubené na ulicích a mezi domy. První, koho jsme potkali hned za bránou, byl mladý postižený chlapec, který v roztrhaném oblečení žebral o nějaký drobák. Asi po deseti minutách jsme došli k modré plechové boudě s křížem v průčelí. Kostel, který slouží zároveň jako škola a školka projektu Magnificat. Uvnitř nás s obrovským nadšením přivítalo 35 malých dětí ve věku od tří do osmi let. Celý projekt vede spolu s Lucy paní, která se ve slumu narodila a nyní také žije. V roce 2005 našla hnutí fokoláre a rozhodla se jej následovat. Nikdy však neopustila slum a pomáhá lidem uvnitř. Neuvěřitelně duchovně silná žena. Nejprve se skupinkou lidí začali uklízet ulice Mathare, ale poslání a myšlenka fokoláre je postupně vedla ke sdílení s lidmi. Navštěvovali a stále navštěvují domácnosti těch nejchudších a nejpotřebnějších a rozdávají naději a lásku. Škola je plodem těchto návštěv, kdy viděli spoustu malých dětí v rodinách, nebo na ulici, které nechodily do žádné školy a rozhodli se to alespoň kapkou v moři změnit. Její slova jsou “nemohli jsme se dívat na ty děti, jak ztrácí svou budoucnost”. Magnificat má kapacity pouze na školku a první dvě třídy základní školy. Dále dětem významně přispívá na školné. První děti jsou nyní již ve druhém ročníku střední školy a sní o univerzitě a lepším životě. S dětmi jsme strávili několik nádherných chvil a poté jsme šli navštívit některé rodiny, které projekt Magnificat podporuje. Tito lidé mají obrovskou potřebu se sdílet, někomu povědět o svých těžkostech. Většinu návštěv jsme tedy seděli v malých tmavých místnůstkách a naslouchali neuvěřitelně silným životním příběhům, které od srdce vyprávěly příběh slumu.Člověk si potom uvědomí spoustu věcí, ale také přijde na hodně otázek… Celý den završila návštěva české ambasády a pana konzula s manželkou, kteří nás a paní Irenu pozvali “na kafe”. Obrovský rozdíl této bohaté části Nairobi oproti tomu co jsme viděli několik okamžiků před tím. Člověk přímo ze slumu v jednom matatu dojede mezi mrakodrapy, bankovní domy a luxusní auta.

Pár našich poznatků ze slumu

• pomalu se začíná budovat kanalizace, viděli jsme kousek rozpracovaný. Problém ale bude dovést roury všude, jelikož mezi domy jsou velmi úzké uličky
• po apelu papeže Františka byla zavedena elektřina a rozvody vody na určitá místa
• slum nejsou jenom plechové chatrče. Jsou zde i patrové “bytovky”, kde si můžete pronajmout byt (malý pokoj), bydlení však na místní poměry není nejlevnější
• na druhou stranu je zde velká kriminalita, když děti přijdou do školky, bývají agresivní (musí se po vzoru svých rodičů a sourozenců naučit přežít)
• žije zde velké procento lidí HIV pozitivních