Nový školní rok přinesl nové výzvy a také setkání dobrovolníků z jihovýchodní africké provincie

Do nového školního roku jsme skočili rovnýma nohama. Všechno se rozběhlo příchodem nejmladších studentů (PreForm), kteří začínali o týden dříve než ostatní. Seznámili jsme je se vším podstatným, co se chodu střediska týče, a hlavně jsme začali pilovat angličtinu. Postupně začali přicházet i studenti starších ročníků a začala registrace. A jak taková registrace vypadá? Každý student musí projít kolečkem kontrol – zda má všechny potřebné věci – školní uniformu, hygienické potřeby, školní pomůcky, deku, matraci. Dále každý z nich musí donést kbelík, motyku, smeták a mop. Kontroluje se také potvrzení o zaplacení školného. Bohužel to bylo i tak, že ti studenti, kteří neměli zaplacené školné, museli jet zpátky domů. Umíte si představit 1200 studentů? Celá ta registrace a papírovačka kolem trvala asi týden. Pak se už na plno rozběhla výuka.

Ke konci školního roku jsem s vedoucí knihovny (Madam Panga – moje nadřízená, spolupracovnice a nejvděčnější osoba kolem) řešila problém počítačového programu v knihovně. Vyprávěla mi, že polská organizace asi před dvěma lety sponzorovala inovaci této knihovny. Knihovnu vybavili knihami, počítači a taky programem, který měl usnadnit práci. Dobrovolníci odjeli, nějaký “chytrák” zkazil, co se dalo, a zmizel… Tak se na počítače prášilo asi rok a nikdo se neměl k tomu něco s tím udělat. Začalo mi to vrtat hlavou a chtěla jsem to nějak vyřešit. Kontaktovala jsem dva polské dobrovolníky, kteří jsou v Dodomě, a hle, všechno se nějak rozjelo. Kluci přijeli, nainstalovali program, ukázali nám co a jak. Aktuální hlavní výzva aneb práce na pár měsíců – na všechny knihy nalepit čárové kódy a zapsat je do programu (tvoříme novou databázi všech knih). Je to ale běh na dlouhou trať.

Dny ubíhají a je tady čas pro nějakou tu akcičku. Co tak “Family Day” a “Don Bosco Feast” – “Svátek sv. Jana Boska”?

Organizace “Salesiana Family Day” letos padla na naše středisko a oslava se konala 25. ledna. Pozváni byli kněží, sestry, bývalí studenti a pracovníci v Don Bosco. Mě nejvíc potěšila návštěva otce Melkyho (místní salesián, který je zodpovědný za dobrovolníky v jihovýchodní Africe). Konečně jsem měla tu čest si s ním popovídat, sdílet a radit se. Jak už je to tady zvykem, připravuje se program dne – slavnostní mše svatá, vystoupení studentů a hostů, společné jídlo a odpolední sportovní hry, fotbalový turnaj. Všechno probíhá dokonce i bez zpoždění a všichni se dobře baví. Onehdá se mě jeden student zeptal: “Když máte nějakou oslavu u vás doma, co je hlavním bodem celého programu, na co se nejvíc těšíš?” Říkám, že asi tak nějak všechno. A on mi na to: “Víš, co je pro nás nejdůležitější? Na co se nejvíc těšíme?… Na jídlo!” A je to pravda. Studenti nejraději pomáhají při přípravě jídla. Mají to tak trochu pod kontrolou a upřímně, vůbec se jim nedivím. Až na ten svinčík, který umí po sobě nechat…

Další povedená oslava byla o týden později, 31. ledna. Celé středisko oslavovalo svátek sv. Jana Boska. Tato akce proběhla v menší sestavě, přijeli jen 4 kněží z vedlejších vesnic. Všechny tyto oslavy jsou téměř identické. Studenti rádi okomentuji jídlo, velikost porce atd. Takže to zase bylo o jídle, hrách, mši svaté, o úsměvech a dobré náladě.

Pár slov o setkání dobrovolníků

I když se setkání koná v Tanzanii, paradoxně máme před sebou nejdelší cestu. 10 hodin v autobuse, bez klimatizace, s hlasitou muzikou, a s jen jednou desetiminutovou zastávkou na na jídlo nebo záchod. Cestuji s Anthonym (náš nový dobrovolník z Velké Británie) a cestu si zpříjemňujeme čtením knih, vlastní hudbou a filmy. Do Arusha jsem dojeli v odpoledních hodinách. Otec Melky nás hodil do Cannosa centrum. K večeru dojeli ostatní. Těšila jsem se na setkání s ostatními, ale bohužel na hranicích měli Pepa s Kristýnkou Poulovi problémy, nepustili je, museli se vracet zpátky. Z mých známých dorazila jen Klárka Kapounková. Celkem nás bylo 11. Dvě dobrovolnice z Česka, dva Poláci, čtyři dobrovolníci ze Slovenska, dva Němci a Angličan. Od pondělí do úterka jsme měli program – semináře a výměna vlastních zkušeností (problémů, starostí i radostí). Navštívili jsme místní salesiánskou technickou střední školu a na závěr nechyběla místní oblíbená Nyama Choma (maso z grilu). Změna prostředí, setkání a sdílení, trocha toho evropského myšlení, to nám určitě všem pomohlo. Také zpětná vazba a naše postřehy byly užitečné i pro otce. Dva dny utekly jako voda, je tady ráno a zdlouhavá cesta domů.