Lukáš Samec nám ve svém prvním dopise nadšeně popisuje cestu do Indie i vřelé přivítání.

Cesta

Ahoj všichni! Po velmi přínosné roční salesiánské přípravě jsem jako jeden z posledních dobrovolníků konečně vyrazil, a to ve středu, dne 20. 9. v 1 hod. ráno v doprovodu bratra Thomase. Bratr Thomas z Indie se totiž vydal navštívit na jeden měsíc Evropu, takže jsme se potkali v Praze již měsíc před naším odletem do Indie.

Vše probíhá v pořádku a na letišti Václava Havla procházíme přes kontrolu. Naposled mávám své rodině přes tvrzené sklo a přepadá mě smutek. Vše, co tak dobře znám opouštím na 10 měsíců a až teď si to plně uvědomuji. Zároveň ale cítím, že něco starého končí a nová etapa mého života začíná. Je to výzva. Výzva, do které jdu s odhodláním.

První let podnikáme z Prahy do Moskvy ruskou aerolinkou Aeroflot. Poprvé v životě sedím v letadle a budu se na svět dívat ptačíma očima. Letadlo najíždí na vzletovou dráhu a najednou přichází obrovské zrychlení a pomalu vzlétáme do oblak. Užívám si každý okamžik. Poletíme zhruba 2 a půl hodiny. Oči se mi zavírají a usínám. Moskva je seshora v noci nádherná.. Po přistání čekáme na další let do Dillí zhruba 10 hodin. Procházíme dlouhými chodbami do našeho terminálu a téměř ve všech míjejících obchůdcích vidím Matrjošky, dřevěné do sebe zapadající panenky.

Let z Moskvy do Dillí je o poznání příjemnější. Pouštím si film a začínám vnímat početnější indické zastoupení. Příjemně se mi na konci letu povídá se sousedkou, která má ruské i indické kořeny. Říká mi: „Indie je krásná exotická země. Zároveň tu ale panuje obrovská chudoba, tedy uvidíte i bolesti této země. Buďte otevřeného srdce a mysli a budete okouzlen.“

V Dillí jsem stihl jen chvíli obdivovat monumentálnost indického letiště a už se tlačíme do přecpaného autobusu, který nás veze pěknou dálku do našeho odletového terminálu. Poprvé, vycházejíc z klimatizovaného letiště, pociťuji těžký horký indický vzduch.

Dorážíme do Guwahati a chytáme šíleného taxikáře, který se s tím nepáře a předbíháme jedno auto za druhým včetně ambulance. V Indii je doprava úplně jiná než na kterou jsme zvyklí. Nejsou tu určena téměř žádná dopravní pravidla. Auta troubí nonstop, nejezdí za sebou v lajně ale jak řidiči chtějí, míjejí se o centimetry. Na silnici leží krávy, kozy, psy, kohouti a spousta další zvěře, všude se povalují odpadky.

S Thomasem stíháme díky šílenému taxikáři poslední autobus, který směřuje do Golaghatu a jedeme zhruba 6 hodin. Na jedné ze zastávek jde Thomas koupit nějaké občerstvení a já jdu na WC, které je v Indii všude, tedy až na vnitřní prostory příbytků, které jsou povětšinu z bambusu a bahna. Když se vracím do autobusu Thomas nikde a autobus se rozjíždí! Co teď? V duchu si, obklopen cizím prostředím, rozhlížejíc se po celém autobuse a hledajíc Thomase, přemítám, co udělám a chci jít upozornit řidiče, když tu náhle řidič po krátké době zastavuje a Thomas autobus dobíhá. Spadl mi kamínek ze srdíčka.

Dorážíme do Golaghatu, kde ještě není připraven můj byt, a tak, znaven cestou, usínám v pokoji s více lůžky a spícím Indem.

Přivítání Přivítání ve škole Jibon Jyoti je velkolepé a hřeje mě u srdce. Všechny děti se na mě po mém příjezdu hrnou a podávajíc si se mnou ruce křičí “Sir, sir!”. Je mi zazpívána uvítací píseň a bratr Thomas mě uvádí.

Poté mi Thomas ukazuje můj druhý byt, který je přímo ve škole, takže teď mám byty dva a mohu pendlovat. V koupelně mám dokonce záchod, což je tu luxus.

Hned si jdu s dětmi zahrát fotbálek a už do mě hustí slovíčka z jejich kmenového jazyka Sadri. Co jsem zjistil, tak se v blízkém okolí mluví mnoha jazyky. S mojí angličtinou se chci ještě průběžně učit hindštinu a právě kmenový jazyk Sadri, kterým děti mluví.

(Pozn. V Indii jsou zastoupena zejména 3 náboženství. Hinduisté, poté muslimové a křesťané. Na jedné z večeří se dovídám, že v této oblasti spolu dokáží vycházet a žít v harmonii.)

S Thomasem vyrážíme na kolo, aby mi ukázal cestu ze školy do Golaghatu a já mohl sám cestovat. Jedná se asi o 8 kilometrovou vzdálenost. Také navštěvujeme vesnickou mši a ženy mi na přivítanou tancují a muži nabízejí židli, přinášejí větrák, nu a zkrátka mě tu všichni berou jako nějakého poloboha a těší je, když mi mohou posloužit.

Otec Dilip z Golaghatu mě jeden den bere do města Jorhat jeho jeepem a do cesty se nám plete kdecos. Ostatně, můžete se podívat sami! 🙂

 V Jorhatu vystupuji z jeepu a v úžasu se rozhlížím kolem. Poprvé zažívám na vlastní kůži ruch velkoměsta v roli chodce. Je to úplně jiný svět než který jsem doposud znal. Ohromen procházím ulicemi. Všichni na mě koukají, jako kdybych spadl z Marsu, a někteří mě prosí o společné foto.

Obecně v mé oblasti působení (schválně neříkám v celé Indii, protože Indie není všude stejná) nejsou velká obchodní centra jako u nás, nýbrž spousta menších stánků se zbožím, ve větších městech obchůdky v budovách. U jednoho takového stánku jsme strávili třeba 40 minut vybíráním zboží. Co tak pozoruji, tak tempo je tu (až na dopravu) o dost pomalejší, než jsem zvyklý. Nikdo se nikam nežene, autobusy mají tříhodinová zpoždění, když se domluví schůzka na čas, přichází se až o čtyři hodiny později nebo vůbec, pohoda.

Od laskavého studenta Džeie se dovídám o životě v této oblasti. Říká mi, že lidé jsou tu sice přátelští, ale starají se jen sami o sebe a navzájem si jich většina nepomáhá. Nemají plány do budoucna. Žijí ze dne na den. Chybí jim také motivace a energie na práci. Nedostatek energie vyplývá zřejmě z chabé stravy. Když nemusí, tak nepracují a jen tak lenoší. Za tvrdou manuální práci se tu dostává minimální plat a mnohdy se i vyplatí žebrat na ulici.

1. října se bude v Golaghatu konat velká výroční oslava, kde také budu představen. Už se tu teď chystají přístřešky z bambusů a má přijít až 3000 lidí. Kuřata se tu zabíjejí ve velkém. Na nějaký welfare se tu moc nehraje. Kluci vezmou pištící kuřata za křídla, klackem je praští do zátylku a tak je omráčí. Poté je ponoří do vařící bublající vody na ohni a oškubou je.

Také se na oslavu nacvičují tance. K jednomu jsem se přichomítnul.

Po oslavě se opět ozvu. Zatím ahoj a držte mi palce!

Lukáš Samec