Jsem ani ne týden z domova a připadá mi to, jako bych tu byla aspoň měsíc. Připadá mi, jako bych žila podle nějaké knížky o Africe. Potkávám vše, co jsem si představovala. Vidím věci, které se mi na Africe tak líbily.   Ať už řeku, ve které lidi perou oblečení a o kousek dál se koupají, lidi zdravící se na ulici, usmívající se na sebe nebo slaměnou chýši. Ty jsem viděla zatím jen ve slumech. Malé hliněné domečky, s plechovou střechou a občas mezi nimi i nějaká ta slaměná chýše. V Lueně to není, ale byla jsem ve městě kousek od ní, které má míň lidí a je asi i míň bohatá, tak proto.   První večer jsem umývala s Dianou (Mexiko) nádobí. Ptala se mě, jaké jsou moje oblíbená jídla. Tak jsem řekla, že třeba lasagne. A ona na to, že na to můžu tady zapomenout. Další den, když jsem se učila na duolingu portugalštinu, za mnou došla Daiana (Argentina), jestli jsem někdy dělala lasagne, že jí můžu jít s nimi pomoct. Dělala je totiž na večeři. Jestli v tom byla nějaká spojitost.. nevím. Spíš bych řekla, že ne. Včera večer jsme byli u sester salesiánek slavit narozeniny jedné z nich (Mexičanka) formou společné večeře. Stoly byly uspořádány do tří forem a já si sedla vedle Daiany k té největší. Za chvilku mi ale jedna ze sester řekla, ať si jdu sednout k menší formaci. K té, u které seděly dvě sestry (oslavenkyně Mexičanka + Angolanka) a 5 kněží salesiánů (Brazílie, Argentina, Uruguay, Vietnam). Jeden kněz a jedna sestra seděli jinde. A já byla tam u nich. Proč? Nevím.. Ale ta oslavenkyně se mnou dost mluvila, umí docela dobře anglicky a když zjistila, že i umím hrát na piáno, tak řekla o. Vincentovi (náš hlavní kněz), že mě chce a že ji budu učit anglicky a na klavír. Tak on zavtipkoval, že jo, ale že má zaplatit. Byl to příjemný večer, kdy jsem se opět ujistila, že tu budu mít co na práci. Když se mě sestry salesiánky ještě ptaly, jak dlouho tu budu, načež jsem odpověděla, že snad rok, pokud bude vísum, ujistily mě, že to nebude problém, že salesiáni zvládnou všechno. Když jsme jeli do vedlejšího města podívat se na další školu, kde dřív salesiáni působili (teď tam vyučují jen hodiny náboženství), jeli jsme kolem řeky. A ano – lidi se tu koupali a umývali prádlo. Přesně tak, jak se vídá na fotkách. Na druhé straně silnice zase byly malé hliněné domky, mezi kterými občas vykoukla slaměná chýše. Občas pokrytá plechy. Když jsem šla poprvé z našeho domu k salesiánům sama, kluci se po mně otáčeli, zastavovali se a troubili. Klidně i víckrát, dokud jsem se neohlídla. Dneska jsem se seznámila s Polkou Gosiou, která mi říkala, jak to je zvlášť pro nás, středo-Evropanky těžké. Oproti Mexičankám a Argentiňankám nemáme hnědé oči nebo černé vlasy. Takže se těm černochům líbíme ještě daleko víc. Mám si teda zvyknout, že na mě budou volat, pískat, chtít telefonní číslo, zvát na kafe nebo pivo, možná i chtít vzít. Prostě to k životu naší rasy v Angole patří. Zajímavostí je, že po šesté hodině večer je Slunce i veškeré denní světlo pryč. Taky to, že na křížové cestě v kostele jsou římští vojáci vyobrazeni jako černoši. Komáry jsem tu ještě neviděla, ale občas se musím poškrábat. Daiana mi řekla, že během toho roku měla malárii 1x a tyfus asi 5x. Polka Gosia zase měla malárii během dvou let 7x. Gekoni jsou všude. Zatím jediný živočich, co se nám pohybuje po domě. Při mši začínám stíhat vyslovovat portugalské texty. Mám totiž knížečku-pomocníka pro dobrovolníky, co mi dala Daiana. Prý se dědí. Už vím, proč je mléko v Angole dražší než v Paříži nebo New Yorku. Vlastně mi to mohlo dojít hned. Krávy tu prostě nejsou, takže je drahé ho přivážet nebo je ho prostě jen málo. To už nevím. Ale dává to smysl. Momentky dětí je opravdu těžké vyfotit. Pokaždé, když vidí, že jsem vytáhla foťák, už se štelují, dělají gesta a špulí rty. Velké části žen prostě nenarostly vlasy. Jen jakési chmýří. Tak si na ně přidělaly vlasy umělé. Každý večer se modlíme breviář, který moc ráda nemám. Většinu z něj ale zpíváme a to je super. Přijímání při mši berou JEN do rukou. Při vstupu se nekřižují svěcenou vodou, ale „jen tak“. Při odchodu se zase nekřižují vůbec. „Pokoj“ si přejou jen na některých mších.   Padre Vincento odjel (myslím, že mu zemřel bratr nebo tak něco) do Brazílie a vrátí se až v listopadu. Řekl mi ale, že během prvních dvou týdnů se dobrovolník pokaždé rozhlíží po středisku a rozjímá, co by mohl dělat. Pak se nějak domluví s otcem, kde opravdu bude pomáhat. Já to asi budu mít skrz jazyk trochu složitější, ale nějak pomáhat snad budu moct i tak. Anička Ambrozková