Vážení a milí čtenáři dopisů z Colimy! Čas tu plyne snad nadzvukovou rychlostí a na mě opět dolehly výčitky svědomí, že jsem se vám už déle než dva měsíce neozvala. Od začátku března se událo několik zásadních událostí, které vám v následujících odstavcích popíšu.

Salesiánské sportovní hry

První čtyři březnové dny jsme strávili v Guadalajaře, kam jsme se vydali s dívčím basketbalovým týmem a chlapeckým fotbalovým družstvem, aby se utkaly a změřily síly s dalšími týmy z celého Mexika. Oficiálně se tato událost jmenuje„InterSalesianos“ – něco jako „salesiánské sportovní hry“ a letos to tedy vyšlo na Guadalajaru (město ve státě Jalisco – sousedí se státem Colima, tak jsme to naštěstí neměli daleko). Na můj vkus to byla poměrně monstrózní akce, byla tam ohromná spousta lidí; basketbalové a fotbalové týmy z několika mexických států, všechny samozřejmě přijely v doprovodu trenérů a rodičů. Naše děti byly ubytované v hostitelských rodinách a věřím, že si to dost užily, protože některé dostaly moc pěkné dárky a očividně se jim snažili věnovat, vzali je na procházku, do kina atp. Mně osobně připadá, že ve skutečnosti ta sportovní klání byla pouhou záminkou k tomu, aby se ti lidé mohli setkat, být spolu. Což mi na jednu stranu připadá jako moc pěkná myšlenka, ale na druhou stranu upřímně přiznávám, že jsem si to zase až tolik neužívala, neboť jako osoba s introvertní povahou vyhledávám spíše klid a místa s menší koncentrací lidí. Bylo to pro mě tedy poměrně náročné a únavné, neboť jsem se povinně musela zúčastnit slavnostního zahájení (kde jsem měla dojem, že pokud mi neprasknou ušní bubínky tam, tak pak už nikdy), soutěže roztleskávaček, dále jsem doprovázela naše týmy na hřiště (samozřejmě společně s dalšími asistenty z dětského domova a paní ředitelkou) a také se snažila fandit a povzbuzovat. Nicméně ne příliš úspěšně, neboť holky nevyhrály ani jeden basketbalový zápas (odehrály celkem čtyři). Kluci si ve fotbale vedli o trochu lépe, nicméně v celkovém výsledku nedosáhli ani na třetí místo. Alespoň bylo na nich vidět nadšení; naopak holky do toho letos moc zapálené nebyly, škoda. V polovině března se naše hlavní koordinátorka Ruth opět zařadila do pracovního procesu (holčička se jí narodila na konci ledna, takže její „mateřská dovolená“ trvala pouhé dva a půl měsíce; nepracovala od 1. 1. do 15. 3.). Občas si své miminko bere s sebou, María je hodná a klidná a je s ní sranda. Poslední březnový týden jsme strávili velice intenzivním prožíváním velikonočních svátků. Dělali jsme všechno možné – uklízeli v kapli, uspořádali Křížovou cestu, hráli různé hry, absolvovali několik bohoslužeb. Překvapilo mě, že jsme nejedli žádné velikonoční pokrmy, jak je tomu zvykem třeba v České republice. Prý tu na Velikonoce nic speciálního nepřipravují.    Vzhledem k tomu, že celý týden byly prázdniny, a tudíž děti nechodily do školy, přijeli nám pomoct animátoři až z dalekého Monterrey (pro představu – cesta z Monterrey do Colimy autobusem jim trvala asi 16 hodin). Všichni jsme si to moc užili, přes veškerou únavu a celkovou náročnost to bylo fajn.   

Cestování

První týden v dubnu, kdy velikonoční prázdniny pokračovaly, trávily děti se svými rodinami a my zaměstnanci jsme užívali zaslouženého volna a sbírali síly do další práce. Já jsem odjela do Tapalpy, což je vesnice nacházející se ve státě Jalisco, označená titulem „pueblo mágico“ (celkem je jich po celém Mexiku 111), s typickou místní architekturou a pěknou krajinou v okolí. Jela jsem bez doprovodu, ubytování si našla přes airb&b a bylo to prima. Jsem moc vděčná za každou podobnou příležitost, kdy můžu trochu cestovat a poznávat krásy Mexika, a že jich je! Ani mi nevadí cestovat sama, protože ve skutečnosti vlastně o samotě téměř nikdy nejsem; často se najde někdo, s kým si můžu popovídat, a díky mému „exotickému“ (ha ha) vzhledu docela budím pozornost a obvykle se mě v obchodě nebo v restauraci ptají, odkud jsem a co tu dělám. Celkově mi připadá, že mám štěstí na dobré lidi. Nemám strach mluvit s neznámými lidmi, pokud vypadají slušně, samozřejmě. To jsem třeba seděla v autobuse z Tapalpy do Ciudad Guzmán a cestou v Sayule přistoupil pán asi šedesátiletý, posadil se vedle mě a začali jsme si povídat. Dozvěděla jsem se, že má čtyři dcery, několik vnoučat a absolvoval pouze první a druhou třídu základní školy, pak už neměl příležitost pokračovat, kvůli financím. Nicméně nijak mu to prý nechybělo ke spokojenému životu, i když pro nás Čechy je toto asi přinejmenším zvláštní, ten fakt, že nedostal tu příležitost, tu možnost dále se vzdělávat, vlastně ve skutečnosti to bylo jeho právo. Stejně jako ostatní lidé na celém světě mají právo na vzdělání, ovšem jedna věc je teorie – někde je to psáno, a druhá věc je praxe – spousta dětí zkrátka nemá tu šanci chodit do školy, i když by moc chtěly, ale místo studia musí pomáhat rodičům s výdělkem na živobytí. Proto je běžné třeba tady, v různých koutech Mexika, potkat holky a kluky, kteří na pláži nabízí k prodeji proutěná ovívátka – vějíře, anebo je vidíte někde na ulici či v parku, jak prodávají pestrobarevné balónky, sladkosti, žvýkačky apod. Jejich životní situace bývají různé – často se třeba také jedná o děti, které do školy chodí, nicméně tímto způsobem si vydělávají na učebnice, povinné uniformy a další školní potřeby, které jim jejich rodiče z nedostatku financí nemohou zajistit.

Křtiny & další akce

Většina dětí žijících ve zdejším dětském domově už je pokřtěná, nicméně ne všichni, a tak 21. dubna proběhla mše trochu odlišná od těch obvyklých sobotních, co následují vždy po katechezi, a náš místní padre Salazar pokřtil pět chlapců a jednu dívku. Více můžete vidět na fotkách; bylo to moc pěkné.

V průběhu dubna se udály další dvě zajímavé akce; prezentace knihy a vystoupení kouzelníka. Obojí se odehrálo v prostorách dětského domova. Knihu „Jeden metr od dosažení úspěchu“ („A un metro de alcanzar el éxito“) nám přijeli představit manželé Juan a Julisa Parker, Mexičané žijící v USA. Pocházejí z Colimy a pán si jako malý kluk občas chodíval hrát s dětmi, které tehdy bydlely ve zdejším dětském domově (ačkoliv on sám tady nebydlel, vždy přicházel na pozvání místního kněze). Knížku jsem zatím nečetla, pouze do ní nahlédla, a vypadá moc zajímavě. Našla jsem jeden zajímavý odstavec, který říká: Jsme bytosti s myšlenkami, sny, inteligencí a Bůh nám dal ten dar moci si představit cokoliv chceme! Albert Einstein měl naprostou pravdu, když prohlásil onu nesmrtelnou větu: „Představivost je důležitější než znalosti a vědomosti“, aneb pokud si to můžeš představit, pak to také můžeš vytvořit. Tato knížka může zdejším dětem hodně pomoct, dodat jim odvahu, podporu, motivovat je k tomu, aby si v životě dovolily plnit své sny. Vystoupení kouzelníka bylo také velmi zajímavé a vtipné; sama jsem se dokonce naprosto nečekaně stala součástí jednoho triku. Šlo o to, že kouzelník si nasadil pouta s řetězy a klíče odevzdal dětem v publiku. Pak mi zavázali oči, postavili mě za závěs a tam si kouzelník sundal pouta a nasadil mi je, pak si sundal i vestu a přehodil mi ji přes záda. Když se mě pak děti ptaly, jak se z pout vysvobodil, odpovídala jsem, že nevím, že jsem přece nemohla nic vidět, když mi dali šátek na oči. 🙂  Sranda to byla veliká, celé představení měl moc pěkně připravené, včetně hudby. Dětem se to očividně dost líbilo. Ve čtvrtek 10. května se v Mexiku slavil Den matek (ačkoliv my s dětmi pořádáme speciální vystoupení pro maminky až v sobotu 19. května). V sobotu 12. května se konala v kostele Sv. Panny Marie Pomocné (Iglesia de Santa María Auxiliadora – přiléhá k domu místní salesiánské komunity, kde bydlí například padre Salazar) speciální bohoslužba s biřmováním, které absolvovali také někteří chlapci a dívky z našeho domova. Já jsem měla milou povinnost doprovodit na tuto mši děti ze sboru, které při té příležitosti zazpívaly (krásně) několik písniček.   

Uznání

V úterý 15. května na Den učitelů nešly děti do školy a celý den strávily v dětském domově. V ten den jsme přijali speciální návštěvu – sociální pracovnici z jedné organizace, která se zabývá kontrolou a hodnocením zařízení orientujících se na pomoc lidem, ať už se jedná o dětský domov nebo třeba dům pro seniory. Obdrželi jsme výborné hodnocení, že prý je vidět to nadšení a ta energie, kterou do práce vkládáme. Co se třeba mě týká, tak já bývám občas dost fyzicky unavená, ale zapřisáhla jsem se, že se nedám, a že se tu zkrátka vyždímám jako limetka do poslední kapky. Chci si naplno užít každý den, ať už s dětmi nebo občas i bez nich, protože vždycky je spousta věcí, co dělat, spousta nových míst k objevování a nápojů a jídel k ochutnávání. Z Colimy vás zdraví a vše dobré přeje Kamila P. S. A pokud to ještě někdo nevíte, tak prodlužuji dobrovolnou službu do listopadu!