V některých koutech Afriky stále přežívají pověry a víra v magické schopnosti a… krutost. Dvanáctiletá Kabula je toho živým důkazem.  

Příběh Kabuly

Každé nové setkání je něčím obohacující. Každé nové přátelství je jako dotyk Boží ruky. Ale také každý nový příběh mě pokaždé chytá za srdce. O Vánocích jsem potkala jednu studentku. Bylo na ní něco zvláštního? Ano, dvě věci byly vidět hned na první pohled. Albínka bez pravé ruky. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, co se stalo? Paulina mi začala vyprávět… Lidé v Tanzanii věří, že albíni mají nadpřirozenou moc. Kvůli stále přetrvávající víře v čáry a magii zabíjí albíny a z jejich částí těla si dělají elixíry a talismany. Věří, že lektvary z jejich těl přinášejí štěstí a bohatství. Když bylo Kabule 12 let, přepadli ji a usekli jí ruku… Kabula je jednou z nejlepších žáků v ročníku a v budoucnu chce být právničkou, aby mohla bojovat za práva albínů. Od Vánoc až do Nového roku jsme si spolu užívaly prázdniny… Na svůj věk je velmi chytrá a cílevědomá. Při rozhovorech je velmi jistá, trochu tvrdohlavá a neskutečně vtipná. Když jsme se spolu loučily, tak jsme si popřály „see you soon“ (brzy na viděnou), a tak pevně věřím, že se ještě spolu setkáme. Příběh Kabuly mě natolik šokoval, že jsem se ho rozhodla sdílet s vámi. Nechápu, že se o tom skoro vůbec nemluví, nepíše, že se to nějak neřeší, že je tento problém tabu. Nechápu jejich myšlení, jejich víru v magii a vše okolo… Proč to lidé dělají lidem? Proč jsme tak sobečtí? Nebuďme lhostejní k věcem, které se dějí kolem nás.

Vánoční atmosféra a shambala work

Utěrka na prach, vysavač, předvánoční stres, přecpaná nákupní centra. Vůně cukroví, pomerančů, svařáku a jehličí. Zasněžené hory, smích vyvádějících dětí. Zimní boty, kabáty a mrznoucí chlupy v nose. Vánoční koledy, stromeček, světýlka, pohádky a Sám doma. Štědrovečerní večeře, rodina, známí… Napadá vás ještě něco? Určitě nespočet dalších věcí… a tak nějak si já představuji normální vánoční „atmošku“. A jak to vypadá v Tanzanii? Je teploučko, poprchává. Děti mají prázdniny. Okolí se konečně začíná zelenat a s obdobím dešťů také začíná shambala work (svahilsky práce na poli). Takže jsem vysavač a utěrku na prach vyměnila za motyku, rýč a hrábě. S pár studenty, kteří zůstali ve středisku, denně chodíme pracovat na pole. Před časem jsme sázeli sladké brambory, kukuřici a já jsem si také prvně vyzkoušela, jak se sází rýže. Společná práce sbližuje. Srandičky, historky a hlasitá muzika nám zpříjemňují práci. Užíváme si to. K tomu běžná práce ve středisku. Sázení trávy, keřů a stromků. Už jen pár dnů do Vánoc a já tu atmosféru pořád ne a ne naladit! Ještě před odjezdem jsem si myslela, že to bude těžké, být na Vánoce mimo domov. Bude mi smutno, budu brečet, budu sama… Bůh to vzal do svých rukou a musím přiznat, že nic z toho, čeho jsem se tak obávala, se nenaplnilo. Takže jak to teda probíhalo? Paulina (polská světská misionářka, která pracuje ve vedlejší vesnici v Bugisi) nás pozvala na společnou štědrovečerní večeři. Pekli jsme cukroví, připravovali typická polská jídla: barszcz – polévka z červené řepy, kapusta – zelí, pierogi – pirohy se zelím a hřiby. K tomu místní ryba udělaná na „náš“ způsob a bramborový salát. Zelí jsme trochu připálily (k tomu bych se raději ani neměla přiznávat), ale když se nad to povzneseš, a když si řekneš, bude to chutné, tak to také chutné je. Pak koledy, cukroví a kafe. Pořádná příprava před půlnoční, která začínala ve 21 hodin a končila nějak kolem půlnoci. Venkovní mše za svitu měsíce. Teplo a komáři. V betlémě chybějící postavička Panny Marie, okolo barevně blikající světýlka a americké kýčovité ozdoby – aneb šťastné a veselé z Tanzánie. A co studenti, kteří zůstali ve středisku? Měla jsem jedno tajné přání. Alespoň jednou jíst společně se studenty. Sdílet s nimi jídlo, spolu, jako jedna velká rodina. A to se mi také splnilo. Rektor Mokaya chtěl poděkovat studentům za jejich nasazení a práci, a tak zorganizoval pro všechny společnou večeři. Jídlo bylo parádní – rýže, hranolky, maso, salát, ovoce. K tomu soda a jako třešnička na dortu byl zákusek a zmrzlina. Všichni jsme si to náramně užili. Před příchodem nového roku jsem se vzdálila do Mwanza, což je město poblíž Viktoriina jezera. Spolu s Paulou a dalšími polskými misionáři jsme očekávali půlnoc. Přesně o půlnoci si venku přiťukáváme drinkem, když v tom najednou vypadne elektřina. Je teplo, ticho, slyšíme jen cikády a noční ptáky a pozorujeme hvězdnou oblohu. Tanzanský Nový rok – aneb všechno je jednou poprvé! Renata Szpyrcová