Po dvou týdnech ve Windhoeku prezident sice prodloužil lockdown , ale mě se naskytla možnost přidat se na cestu k polským sestrám, které měly v plánu projíždět Rundu (kam jako dobrovolník patřím). Musela jsem si ale kvůli lockdownu zařídit povolení k cestě.
Povolení se mnou jela zařídit sestra Barbara. Když jsme našly budovu policie, šly jsme se zeptat na informace, jestli můžu jako turista jet do Rundu, když mám zvací dopis a budu tam bydlet. Paní nevěděla, ale šla se zeptat těch, kteří zařizovali povolení k vycestování mimo okres. Byla tam ohromná řada, ale poslala mě bez čekání do kanceláře – snad ne jen proto, že jsem běloška – a tam se mnou policista sepsal žádost. Sestra Barbara musela počkat venku a tak vždycky, když se mě zeptal na něco, co jsem nevěděla, tak jsem musela vyběhnout ven a zeptat se sestry Barbary. Kopie pasu, zvací dopis, adresa v Rundu, číslo pasu, číslo mobilu, číslo auta, jméno řidiče a jeho číslo pasu a mobilu. Ach, tolik byrokracie jsem nečekala. Po sepsání žádosti mi policista řekl, že můžu jít a pro povolení si mám přijít za tři hodiny. V autě mi ale došlo, že sestra, která se mnou jede, nekončí svoji cestu v Rundu, ale v Katimě, takže jsem se musela vrátit a vypsali jsme druhou žádost pro ni. Doma nám sestra řekla, že nestihne dojet za jeden den do Katimy a povolení tak nebude platný. Když jsme jely zpět pro vyřízené povolení, paní nás znovu provedla do kanceláře – nehledě na ohromnou řadu čekajících – ale naštěstí nám řekli, že to nevadí, že sestra bude cestovat více dní. Doma nám sestra nevěřila, že nás s tímto povolením opravdu pustí, ale nakonec se nechala přesvědčit. Ufff.
Cestou do Rundu jsem si moc užila. Jely jsme hornatou krajinou, u Rundu už byly rovinky. Savana všude, kde se podíváš. Z auta jsme zahlédly nějaké paviány, pštrosy, prasata bradavičnatá, srnky, antilopy (kudu) a oryx!
Za 800km, asi 8h cesty, jsme viděly jen pustou zemi, mezi Windhoekem a Rundu jsou asi jen tři malá města. U Rundu byly malé vesničky – spíš osady, pár domečků z hlíny a s rákosovou střechou, oplocené dřevěnými kolíky. Jednou za dlouhou dobu škola nebo kostel.
A po dlouhé cestě jsme konečně dorazily do Rundu. Když jsme vjížděly do salesiánského střediska, srdce mi plesalo radostí. Don Bosco. Ano, tady jsem doma. Tady jsou naše misie…
Kulinářské okénko pro odvážné
Housenky – místní brambůrky.
Jiný kraj, jiný mrav, jiné chutě. Vyzkoušela jsem místní pochoutku – housenky. Sušené housenky chutnají jako sušené ryby, při vaření strašně smrdí, vařené jsou trochu gumové, po rozkousnutí vnitřek vytéká. No, já už si asi znovu nedám.
Recept: Sušené housenky uvaříme v osolené vodě do měkka, přidáme cibuli na kolečka.
Mezi další dobroty patří žaludky a kuřecí pařátky… Dobrou chuť.
